Vitamíny a minerály

Ananasovník chocholatý (Ananas comosus (L.) Merr., 1917), též ananas chocholatý, nebo jen zkráceně ananas, je pantropická rostlina z čeledi broméliovitých (Bromeliaceae) původem z tropické Jižní Ameriky. Je to víceletá tropická bylina s listy v přízemní růžici, která se pěstuje především pro plodenství zvané ananas v tropech a teplých subtropech.

Ananasovník dorůstá výšky 60–120 cm a šířky kolem 50–100 cm. Má přízemní růžici tuhých, mečovitých, 90–120 cm dlouhých, na okraji pilovitých, někdy však i hladkých listů. Ze středu růžice vyrůstá asi 30 cm vysoký stonek zakončený velkou vejcovitou šišticí ze střechovitě se kryjících tuhých listenů, v jejichž úžlabí je 50–200 drobných, modrých až nachových, oboupohlavních (hermafroditních) květů s trubkovitou korunou, seskupených ve složeném hroznu. Samosprašnost a opylování větrem nebylo pozorováno. V přírodě bývají někdy květy navštěvovány hmyzem nebo kolibříky sajícími nektar, ale obvykle ani tehdy k opylení nedochází. Po odkvětu jednotlivé tvořící se bobule srůstají se stonkem a zdužnatělými listeny v dužnaté plodenství, zvané „ananas“. Tvorba bobulí není podmíněna opylením a vývoj plodu je tedy partenokarpní. Vřeteno květenství prorůstá plodenstvím a na jeho vrcholu vytváří růžici listů. Listové růžice se tvoří z adventivních pupenů téměř na celé rostlině. Dceřiné listové růžice, zvané též rozety, se používají k vegetativnímu rozmnožování ananasu.

Plodenství

Plodenství o hmotnosti 0,5–3,5 kg (miniananasy i méně) je složeno ze 100 i více bobulovitých plodů. Dozrává asi 3 měsíce po odkvětu. Z celého plodenství tvoří asi 65–70 % hmotnosti dužnina, 20–25 % „slupka“, 4–6 % terminální růžice a 4–6 % zdužnatělé vřeteno květenství. Kromě obvyklých žlutých, bronzově nebo nazlátle zbarvených, známe i ananasy červené, červenofialové až černé. Dužnina je bílá nebo nažloutlá, šťavnatá, příjemné chuti a vůně. Naprostá většina odrůd má triploidní charakter a plodenství je tudíž bezsemenné; u tetraploidních jedinců se objevuje jedno semeno asi na 8–10 tisíc jedinců.

Rozšíření

Ananasovník je pěstován prakticky všude po celém světě v tropech a teplejších subtropech, přibližně v pásu omezeném 25° severní a 25° jižní šířky. V této oblasti též zplaňuje.

Protože plané formy nejsou známy, není zřejmý ani původní areál jeho rozšíření. Je pouze jisté, že pochází z neotropů, tedy z tropické Ameriky. Dříve se předpokládalo, že původní oblastí jeho rozšíření je jižní Brazílie a Paraguay, kde jej domestikovali indiáni skupiny Tupí-Guaraní z původního planého druhu příbuzného varietě A. comosus var. ananassoides, ale novější výzkumy kladou místo původu mnohem severněji – do severní Brazílie, Kolumbie a Venezuely.

Významnými oblastmi pěstování ananasovníku jsou Thajsko, jižní a jihovýchodní Čína, Filipíny, Indonésie, Indie, Havajské ostrovy, Kostarika, Kuba, Mexiko a další státy Střední Ameriky, Brazílie, Keňa a Nigérie. Okrasné kultivary se pěstují ve sklenících a v místnostech na celém světě.

Obsahové látky

Chemické složení plodenství variuje u různých odrůd a v různých podmínkách pěstování. Průměrné hodnoty plodenství jsou 0,4 % bílkovin, 0,1 % tuku, 11,6 % sacharidů, 0,4 % vlákniny, 0,1 % minerálních látek. Průměrný obsah vitamínu C je 29 mg/100 g dužniny. Plodenství dále obsahují významný podíl vitamínů skupiny B. Průměrná energetická hodnota činí 205 kJ/100 g dužniny[2]. Látkami obsaženými v celé rostlině, pak jsou:

Alkoholy
ethanol

Karboxylové kyseliny

Estery
ethylacetát

Aminokyseliny

Vitamíny

Sacharidy

Lipidy
směs tuků

Enzymy
bromelin

Využití

Celá rostlina má řadu nejrůznějších využití:

• potravinářství – plodenství se konzumuje v čerstvém stavu, nebo se upravuje kandováním, sušením, mražením či konzervováním v cukerném roztoku. Dále se z něho vyrábí džemy, želé, marmelády, sirupy. Lisováním plodů se připravuje džus nebo nektar. Ananasová šťáva se též zkvašuje na alkoholické nápoje (např. víno chicha, které se vyrábí především v Jižní Americe). Ve Střední Americe je populární piñacolada.
• krmivářství – odpad ze zpracování plodenství k potravinářským účelům, tzv. anananasové otruby, se používá jako krmivo pro dobytek.
• farmakologie a lékařství – části odpadu po zpracování plodenství k potravinářským účelům a především z vřetene plodenství a jeho stopky se připravuje proteolytický enzym bromelin, používaný jednak v lékařské diagnostice, jednak jako léčivo pro potlačování zánětů a snižující tvorbu krevních trombů, tedy např. jako prostředek proti infarktu myokardu.
• textilní průmysl – vlákno z listů, označované jako ananasové hedvábí, se používá k výrobě jemné příze.
• papírenský průmysl – vláknina z listů byla pokusně použita pro výrobu speciálního papíru.
• průmysl umělých hmot – vlákna z listů jsou používána ve směsi s polyetylenem pro přípravu velmi lehkých kompozitních materiálů.
• zahradnictví – ananasovníky s barevnými, případně žíhanými listy, či s výrazně barevnými plody se pěstují jako okrasné rostliny.
• léčitelství – v lidovém, zejména indiánském léčitelství, byla šťáva z plodenství používána jako prostředek proti zánětům, výronům, nádorům, bradavicím, jako abortivum (prostředek pro vyhnání plodu), diuretikum a prostředek proti parazitům. Ananas byl používán také k hubnutí, jako prostředek pro snižování chuti k jídlu, a jako preventivní látka proti vzniku žaludečních vředů. Vzhledem k obsahu vitamínu C ho lze použít rovněž pro léčbu kurdějí. Velmi silným projímadlem je zejména šťáva z nezralých ananasů. Odvar z listů byl používán pro léčbu zánětů močových cest a pohlavních chorob.

D vitamin ( kalciferol ) – označovaný za “kostní policii“. Z chemického hlediska jde o hormon, který se tvoří v našem těle, pokud kůži vystavíme ultrafialovému záření ze slunečního světla. Je nepostradatelný pro vstřebávání vápníku fosforu, tvorbu kostí a zubů. Zklidňuje nervy, odstraňuje z těla jedovaté látky ( olovo ), posiluje imunitní systém. Podle nejnovějších zjištění může chránit před některými druhy rakoviny ( tlustého střeva ). Při nedostatku mj. vypadávají zuby, objevují se nervové poruchy, svalová slabost, rozčilení.

Zdroj: tuňák, losos, olejovky, rybí tuk, játra, mléko, houby, avokádo a žloutek.

Jod jako jedinečný mezi minerály má v lidském těle pouze jediné poslání: Je zcela nezbytný pro štítnou žlázu k tvorbě tyroxinu – hormonu, řídícího látkovou přeměnu všech tělesných buněk. Nedostatek Jodu ukazuje tzv. vole ( struma ), někdy hrubá kůže a vlasy, občas apatie. Jód je prvek za skupiny halogenů, tvoří tmavě fialové destičkovité krystalky. Je to důležitý biogenní prvek, jehož přítomnost v potravě je nezbytná pro správný vývoj organizmu.

Zdroj: ryby a jiné plody moře, mořské řasy, stolní sůl obohacená o Jód.

Výskyt a výroba

Na Zemi je jód přítomen pouze ve formě sloučenin, většina z nich je rozpuštěna v mořské vodě. Je zde přítomen nejen jako jodid, ale také ve formě jodičnanu. Mineralogicky doprovázejí sloučeniny jódu analogické sloučeniny chlóru a bromu, ovšem pouze ve velmi nízkých koncentracích. Relativní zastoupení jódu v zemské kůře i ve vesmíru je velmi nízké. V zemské kůře jód přítomen v koncentraci 0,1 až 0,5 ppm (mg/kg). V mořské vodě, kde se vyskytuje většina jódu přítomného na Zemi, dosahuje jeho koncentrace průměrné hodnoty 0,06 mg/l. Předpokládá se, že ve Vesmíru na 1 atom jódu připadá 70 miliard atomů vodíku. Základní surovinou pro výrobu jodu jsou mořské řasy, v jejichž pletivech se jód koncentruje. Oxidací jodidů, obsažených v popelu ze spálených řas, se získá elementární jód, který se rafinuje sublimací, tedy přeměnou látky z pevného do plynného skupenství. Přírodní výskyt I jako minerálu je pochybný. Je uváděn bez dalších podrobnějších informací z Vesuvu a ostrova Vulcano (Liparské ostrovy) v Itálii.

Sloučeniny a využití

Elementární jód tmavě fialová až černá látka, která za atmosférického tlaku přechází přímo do plynné fáze, sublimuje. Její páry mají fialovou barvu Ve vodě se rozpouští velmi slabě, lépe je rozpustný v ethanolu nebo nepolárních rozpouštědlech jako sirouhlík CS2, tetrachlormethan CCl4 nebo benzen C6H6. Roztok jódu ve směsi alkohol-voda je nazýván jódová tinktura a slouží v medicíně jako dezinfekční činidlo. Se škrobem stvoří intenzivně zbarvený modrý komplex, který v analytické chemii slouží jako důkaz jódu nebo polysacharidů. Tvorba zmíněného komplexu je využívána jako indikace bodu ekvivalence při jodometrických titracích, při nichž je základní reakcí oxidace thiosíranu sodného roztokem elementárního jódu. Ve sloučeninách se jód vyskytuje v mocenství I-, I+, I3+, I5+ a I7+. Praktický význam mají pouze některé jeho soli. Např. nerozpustný jodid stříbrný, AgI, nachází využití ve fotografickém průmyslu. S amoniakem tvoří jód velmi nestálou sloučeninu, jododusík, NI3, která se v suchém stavu explozivně rozkládá i při velmi slabém podnětu. Její praktické využití spadá spíše do oblasti chemických „žertů“. Jód patří mezi prvky, nezbytné pro vývoj lidského organizmu. Je součástí hormonů vylučovaných štítnou žlázou, z nichž nejdůležitější je thyroxin (viz strukturní vzorec). Skupina hormonů štítné žlázy ovlivňuje především růst člověka v mládí, ale jejich nedostatek může celkově negativně ovlivnit inteligenci. Navenek se nedostatek jódu projevuje jako tzv. vole neboli struma. Protože jód je přítomen především v mořské vodě, měly by mořské ryby a dary moře být pravidelnou součástí jídelníčku, především dětí a mládeže. Jód je také ve zvýšené koncentraci přítomen v některých minerálních vodách. V současné době se uměle přidává do řady mléčných výrobků (jogurty, mléčné nápoje, mléčné krémy), které jsou pravidelně konzumovány dětmi. Obvykle se jedná o miligramová množství jodistanu sodného, která zajišťují pravidelný přísun potřebného množství jódu pro dospívající organizmus.

Základní fyzikálně – chemické vlastnosti

Chemická značka: I Atomové číslo: 53 Relativní atomová hmotnost: 126,904 amu Hustota: 4,940 g/cm3 Elektronegativita: 2,2 (Pauling) Orbitaly: [Kr] 4d10 5s2 5p5 Teplota tání: 113,5 °C, tj. 386,85 K Teplota varu: 184,35°C, tj. 457,4 K Jod ve zkumavce Jód je velmi vzácný prvek, který se v přírodě vyskytuje pouze ve sloučeninách. Byl objeven roku 1811 francouzským chemikem Barnardem Courtoisem. Pochybný je uváděný přírodní výskyt elementárníého jódu z italských sopek jako minerálu.

Měď ( Cu ) – nezbytná v prevenci kardiovaskulárních chorob, k udržení zdravé kůže v vlasů. Osvědčuje se při podpoře plodnosti a krevní srážlivosti. Zpevňuje krevní cévy, kosti, šlachy a nervy. Podle nejnovějších výzkumů blahodárně působí při vysokém krevním tlaku, udržuje nízkou hladinu cholesterolu. Deficit měďi  signalizuje únava, poruchy srdečního rytmu, neplodnost…

Zdroj: vnitřnosti, ústřice, luštěniny, tmavý chléb, celozrnné těstoviny, ořechy, semena, avokádo, česnek, ředkvičky, houby, rajčata, brambory, banány a švestky. Např. jedno avokádo dodá asi šestinu denní dávky mědi.

A vitamin (retinol) – přezdívaný “studna mládí” – pomáhá v boji proti nachlazení, chřipce, infekcím močového a trávicího systému. Je důležitý pro dobrý zrak (název retinol je odvozen od retiny – oční sítnice), obnovu buňěk, svěží kůži (i při slunění), zdravé sliznice. Podporuje hojení ran, popálenin a vředů. Pomáhá při tvorbě zubů a kostí. Nedostatek se projevuje mj. lámavostí nehtů, suchými vlasy, šeroslepostí, kožními vyrážkami.

Zdroj: játra, špenát, mrkev, zelená kapusta, dýně, rajčata, meruňky, paprika, vaječný žloutek, máslo.

Hořčík (Mg) – minerál potřebný pro růst a obnovu kostí a zubů, pro normální činnost svalů a nervů. Deficit pocítíme jako svalové křeče, úzkost, slabost, nechutenství.

Zdroj: obilniny, celozrnný chléb, luštěniny, ořechy, zelená zelenina, maso, mléko, ryby.

Vitamin C (kyselina askorbová) – tzv. “tělesný strážce” – chrání před předčasným stárnutím, vyhlazuje vrásky. Má kladný vliv na nervy, obranu proti nemocem, stabilní psychiku. Je potřebný k tvorbě kolagenu – bílkoviny nezbytné pro zdravé dásně a zuby, kosti, chrupavku a kůži. Pomáhá absorbovat z potravy železo. Urychluje hojení ran. Chrání proti některým formám rakoviny a srdečním chorobám. Působí jako výrazný antioxidant. Nedostatek poznáme mj. podle křečových žil, hemeroidů, nachlazení, únavy, poruch spánku, špatných dásní.

Zdroj: citrusové plody a další čerstvé ovoce, zelenina, brambory, černý rybíz, kiwi a jahody.

Vitamín C je ve vodě rozpustná živná látka (živina) a vitamín nezbytný k životu a udržení tělesného zdraví, v lidském těle plní vitamín C mnoho důležitých funkcí. Je citlivý na teplo a vysoce citlivý na oxidaci. Jeho přesný chemický název je kyselina L-askorbová neboli L-enantiomer (optický izomer, optický antipod) kyseliny askorbové, její sumární vzorec je C6H806. Chemicky byl vitamín C poprvé izolován v roce 1928 maďarským biochemikem, laureátem Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství z roku 1937 Albertem Szent-Györgyim, tehdy pod názvem kyselina hexuronická. O čtyři roky později, v dubnu 1942, Charles Glen King z Pittsburghské univerzity dokázal, že se jedná o stejnou chemickou látku, která je obsažena například v ovoci a zabraňuje kurdějím (nezávisle na něm a přibližně ve stejné době k tomuto objevu dospěl i Albert Szent-Györgyi). Sir Walter Norman Haworth z Birminghamské univerzity, držitel Nobelovy ceny za chemii z roku 1937, dokázal jako první vypracovat přesnou chemickou strukturu vitamínu C a vyrobit ho syntetickou cestou.

Vitamín C v přírodě

Většina zvířat a rostlin si syntetizuje tento vitamín sama a nepotřebuje žádné jeho přídavky. Na celém světě se tak nedokáže přirozenou cestou zásobovat vitamínem C pouze člověk, některé druhy primátů, morčata, indický netopýr, mezi ptactvem pak červení bulbulové a z vodní říše pstruh duhový a losos. Tento poznatek vedl některé vědce k závěru, že neschopnost přirozené produkce vitamínu C je genetický defekt, a následně k hypotéze, že pokud by se jeho hladina u člověka vyrovnala s hladinou u zvířat, vedlo by to ke zlepšení jeho celkového zdravotního stavu. K hlavním propagátorům užívání vysokých dávek vitamínu C patřil například dvojnásobný držitel Nobelovy ceny Linus Pauling. Tvrdil, že vitamín C je lékem na všechno – od nachlazení po rakovinu. Na sklonku svého dlouhého života (dožil se devadesátitří let) užíval denně dávky 12 000 mg vitamínu C a toto množství dokonce zvyšoval na 40 000 mg v době, kdy u sebe pozoroval příznaky nachlazení (doporučená denní dávka je přitom pouhých 60 mg).

Zdroje vitamínu C

Z rostlinných zdrojů je na vitamín C velmi bohatý šípek, dále např. citrusy (limeta, citrón, pomeranč, grapefruit), brambory nebo rajčata, papája, brokolice, černý rybíz, jahody, květák, špenát, kiwi, brusinky. Následující tabulka obsahuje výběr ovoce a zeleniny a jejich obsah vitamínu C (v mg na 100g plodu).

Vliv na zdraví člověka

Vitamín C je potřebný pro regulaci metabolizmu aminokyselin, udržování pevnosti cévních stěn (především vlásečnic) a tkáňové dýchání. Podporuje vstřebávání železa, stimuluje tvorbu bílých krvinek, vývoj kostí, zubů a chrupavek, podporuje růst a odstraňuje volné radikály. Doporučená denní dávka vitamínu C je 75 mg Zvýšené dávky vitamínu C by měli užívat predčasně narození novorozenci, těhotné a kojící ženy, osoby pracující v infekčním nebo stresovém prostředí. Kuřákům sa doporučuje dvojnásobná Doporučená denní dávka.

Projevy nedostatku vitamínu C

Mírná hypovitaminóza se projevuje zpomaleným růstem, zvýšenou kazivostí zubů, narušením stavby kostí, deformacemi kloubů, nedostatečnou odolností proti infekcím, zvýšenou únavou, žaludečními problémy, lámavými vlásečnicemi a sníženou tvorbou mléka. Extrémní hypovitaminóza (avitaminóza) způsobuje nemoc kurděje, která se projevuje anémií (chudokrevností), krvácivostí, otokem kloubů a dásní, ztrátou zubů, křehkostí kostí, sterilitou, častými infekcemi, atrofií (oslabováním a prodlužováním) svalstva a žaludečními vředy.

Projevy předbytku vitamínu C

Hypervitaminóza u tohoto vitamínu nebyla dosud zjištěna. Tělo si nevytváří zásoby vitamínu C a jeho přebytek se vyloučí ledvinami.